Stebnice 2013 - výlet začíná

Je jedna hodina, pařák, dušák, a my  jsme se statečně vypravili na vlakové nádraží. Pan Liška nám veze batohy autem, tak se nám jde docela dobře (no, jinak bychom tam snad ani nedošli). Už se těšíme, až skočíme do vody. Ve vlaku začínají naše první kroky do neznáma. Poprvé jsme přešli za jízdy z vagónu do vagónu - to by rachot! Některým holkám touklo srdíčko až v krku. A pak nás "dorazil" důmyslný systém vlakového WC a umyvadla. Všichni kluci si spláchli, koukali skrz na koleje, pumpovali vodu, aby si mohli umýt ruce v umyvadle. Připadali jsme si fakt jako ve středověku. Byla to bžunda. Byli jsme vyskládaní v oknech, protože to byl jediný zdroj studenějšího vzduchu. Paní učitelka říkala, ať moc hlavu nevystrkujeme, abychom "nenamrzli" a ať nikdo nic nevyhazuje, že to odnesou ve vagónech za námi, a ať nepliveme z okna. No jistě - hned to kluci museli vyzkoušet. O dobrou náladu tedy nebyla nouze.

Na kempu jsme hupli hned do plavek a do místního malého bazénku - to byla paráda. Pak už honem k velké vodě. Vyblbli jsme se - stojky, kotouly, ležení na vodě, vyhazovali jsme se, potápěli a lovili kamínky. Na to má památku Hanka. Kamínek od její nejlepší kamarádky ji, nešťasnou náhodou, políbil přímo pod očičko. Hned dostala přezdívku - Modřinka. V pondělí jí prý budeme říkat Žluťásek.

Začalo se mračit. Převlékli jsme se, sezobli koláče od Lenky a už jsme letěli na hřiště hrát přehazovanou. O něco později jsme se už všichni sešli pod pergolou u kytary. Každý dostal zpěvník,   takže naše skleróza nebyla tak znatelná. Prozpívali jsme se až k večeři. Smažený sýr a hranolky - mňam. 

První kapky na sebe nedaly dlouho čekat. Je půl sedmé a bouřka se blíží. Vše vypadá nevinně. Začíná se blýskat, hřmí. Obří kapky se místy mění v kroupy. Ale ani tehdy nás dobrá nálada neopustila. Snažili jsme se zpívat tak nahlas, abychom tu bouřku překřičeli. Najednou se na hřišti, kde jsme jěště před hodinou hráli přehazovanou, začala hromadit voda. Přívalový déšť neustával. Příjemné bylo, že se ochladilo a začal foukat vítr. Večeři jsme snědli s chutí. Na některé holky toho bylo moc, ale to zase uvítali kluci, protože dostali jejich talířky a cpali se jak nezavření. A pak to přišlo. Kde se vzala, tu se vzala, voda se začala valit od potoka přímo k nám. Někteří už dojídali s nohama ve vzduchu. Nic platné jim to ale nebylo. Stejně museli do vody. Domácí nevěřili vlastním očí. To tu ještě neměli. Jeden pán povídal, že tu bydlí 30 let a že to vidí poprvé. S úsměvem jsme se ptali majitelů kempu, jestli je to dárek pro nás a jestli je to v ceně .... Prostě, nálada byla pořád skvělá. Přijeli za námi i naše paní ředitelka se školníkem. Vtipkovali jsme, že jsme si měli vzít s sebou raft, neboť bezpečnější vodní hladinu s travnatým dnem pro výcvik nikde jinde mít nebudeme.

Když přijeli hasiči, cítili jsme bezpečněji. Sledovali sílu vody, rychlost stoupání hladiny a začali mapovat, kdo že se v kempu nachází. A tehdy to asi prasklo, sjeli se sem televizní štáby a už jsme proslavili kynšperkou školu. V půl deváté se voda uklidnila, přestalo pršet a bouřit, a my jsme byli propuštěni z chatiček. Někdo navrhl, že si na hřišti můžeme zahrát vodní pólo. To nám ale vedoucí nepovolili - škoda. Ale aspoň jsme se čvachtali ve vodě. Bylo příjemné chodit po trávě a přitom ve vodě. Zajímavá zkušenost. 

Kolem desáté jsme museli jít do pelíšků. Moc se nám nechtělo, protože jsme byli zvědaví a nechtěli jsme o nic přijít. Ale jakmile jsme zalezli pod peřiny, přemohla nás únava dnešního odpoledne a postupně jsme začali usínat. Dlouho klid ale nebyl. Asi za hodinu nás paní učitelka přišla vzbudit, že se musíme sbalit a odjet, protože se sem prý žene ještě jedna taková bouřka. Jede pro nás pan Liška autobusem. Ještě, že ho máme - Děkujeme Vám, i Vaší paní, protože všechno proběhlo úplně v pohodě. Hasiči nám pomohli s batohama, s vedoucími zkontrolovali ještě chaty, ale nic jsme nezapomněli. Teda až na jeden ručník. 

Přijeli jsme do našeho DDM, kde jsme chtěli zůstat spát, ale nakonec se ukázalo, že spacáky má s sebou asi jen sedm dětí, tak paní učitelka (nechci vidět její účet za telefon) v půl jedné v noci postupně budila naše překvapené a rozespalé rodiče a my jsme jeli do svých pelíšků. Výlet ale neskončil. Sešli jsme se v deset hodin dopoledne před školou a šli jsme na zahradu k mamince Lenky paní Kutlákové opékat párky. Hráli jsme lístečkovou hru, hledali poklad a dostali jsme křestní list "Stebničák". 

Takový výlet jen tak někdo nezažije. Škoda, že je konec roku, na Stebnici bychom rádi jeli znovu a dohnali bychom vše, co jsme nestihli.

žáci V. A

Dodatek:

Ráno nebyly v kempu po vodě téměř žádné stopy. Je to k neuvěření. Ale kdo to mohl vědět, že?

Děkujeme zdejšímu personálu a majitelům Paulusovým za velikou ochotu a příjemné prostředí. Velké poděkování patří i místním hasičům, kteří na nás dávali pozor a pomohli nám při odjezdu. Největší dík posíláme manželům Liškovým, se kterými jsme již od večeře byli v telefonickém spojení a byli připraveni nás okamžitě odvézt. Odmítli jakoukoliv kompenzaci, odvezli nás o půlnoci a zcela zdarma. Moc děkujeme my - vedoucí a myslím, že mohu vyslovit i poděkování za všechny rodiče, který jsme díky Vám předali jejich ratolesti suché a zdravé. I když se také Kynšperk pomalu nořil do vody, děkuji všem rodičům, že byli "na telefonu" a usnadnili tak dětem rychlejší přesun do postýlek.

Děkuji celému mému týmu: Janě Tomsové, Lence Bjalončikové, Ladě Kotíkové a Pavlu Kotíkovi za skvělou podporu a perfektní spolupráci. Můžu říci, že s takový týmem bych jela s dětmi za dobrodružstvím klidně znovu a hned.

PS: Fotky se nám tady na webu nějak přehazují (nevím proč), tak si nechte vyprávět od dětí, jak to šlo za sebou. 

za celý tým Margita Malá, třídní učitelka